Wednesday 6 November 2013

Sever a Jih,BBC, 2004

Nevím jak já to dělám, ale většinou, když si stáhnu nějaký film a podívám se na něj, okamžitě si ho zamiluju a postupem času se stává více a více mým oblíbeným. Well, bylo pár filmů, které to nakonec do oblíbených nedotáhly, i když jsem z počátku myslela, že to tak bude,...například 500 days of Summer, ten už se mi s odstupem času nezdá tak skvělý. Možná proto, že mě hlavní hrdinka začala s každým shlédnutím víc a víc iritovat.


Ale včera jsem viděla něco, co ve mě zanechalo tak moc pocitů, kolik jsem necítila už sakra dlouho. Stáhla jsem si mini sérii Sever a Jih. To be honest...stáhla jsem si ji kvůli hlavní postavě, kterou hraje Richard Armitage (Thorin Oakenshield z Hobita). Bylo mi totiž blbé říkat, že je to super herec, když jsem ho vlastně v ničem jiném, než v Hobitovi neviděla. A teď už můžu říct jen: IGUUDGQGWDJDqFHSDGSJP!!

Schválně, zajímalo by mě, kdo kdy viděl Sever a Jih a přitom se nezamiloval do pana Thorntona? Existuje někdo takový? Hlavní hrdinka byla taky skvělá, aspoň podle mě, i když jsem četla kritiku, že občas vypadala jako kdyby nebyla duchem přítomná. Pfff kritici si vždycky něco najdou, vlastně je lituju, nedokáží si užít film jen tak, v klidu, pořád na něm musí hledat nějaké chyby. Ale chápu, někdo to dělat musí :D


K filmu samotnému. Já vám řeknu, takhle zatraceně silný příběh jsem neviděla tak dlouho. První dva díly mě napadalo jen "Tolik bolesti a tolik utrpení". Když sledujete zaměstnance prádelen, kteří dělají v tak špatném prostředí za tak malý plat. A když polovina z nich nemá ani na to, nakrmit své hladové a nemocné děti...a když si představíte, že to tak doopravdy bylo, a vlastně pořád ještě je, protože situace tehdy a dnes mi přijde dost podobná, jen dnes ne tak extrémní.....běhal mi z toho mráz po zádech. Někteří jsou rádi za kousek chleba, jejich děti žebrají na ulicích a druzí se starají jen o to, jestli to, co mají na sobě, souhlasí s poslední módou...vážně..so much emotions. Když jsem seriál sledovala, opravdu jsem cítila, že nejčastější pocit je asi lítost. Koukat se na ty nešťastné a zbědované tváře, na to, jak otcům umírají dcery, na to, jak se synové nemohou vrátit k matkám, protože kdyby překročili hranici země, hrozil by jim trest smrti za něco co vlastně ani neudělali. Všimla jsem si, jak silně jsou zde vyjádřeny pouta mezi rodiči a dětmi. A jak je jednoduché spadnout na dno. 

Jak říkám, vážně hodně emotivní příběh. A ano, nakonec musím zmínit i další nejsilnější pocit, který jsem během filmu měla. A způsoboval ho právě Richard. Já si nemůžu pomoct, ale tento příběh je tak podobný Pýše a předsudku. A John Thornton je vlastně druhý pan Darcy. Oba jsou tak...já ani nevím jak to vyjádřit. Ale jestli jste aspoň jedno z toho viděli, tak víte o čem mluvím. No a nejvíce mě dostal John skoro na konci (ještě před happy endem), když smutně sděloval matce, že ho vlastně nikdo nemá rád. Oh fuk you John!! Další záplava emocí :D

Né vážně, zbytečné o tom víc psát, kdo neviděl, povinně shlédnout. Já zítra letím do knihovny a mám radost z toho, že zase budu mít co číst. A pokud znáte nějaký podobný příběh, budu ráda za doporučení. Moc se mi líbí tyto anglické romány z 18. a 19. století. Mají o hodně více kouzla a mnohem větší duši než ty současné moderní nesmysly.


zdroj fotek: tumblr


2 comments:

  1. To skoro vypadá, jako by ten článek psal někdo úplně jiný :D
    Ale na film kouknu.

    ReplyDelete

Moc děkuji za každý Váš komentář :)